Jáchym Topol se velmi výstižně vyjádřil k tomu, jak dneska žijeme. On se tedy odvážil říci, co při tom tak zhruba cítíme. O pocitech se totiž už vůbec nemluví. Není to in. Stejně tak není in číst knihy a věřit v Boha.
....literatura a spiritualita mají společný kořeny, představují dva důležitý kanály, kterými člověk může svůj duchovní rozměr sdílet s druhými, mě osobně literatura zbavuje úzkosti, což jsem si k svýmu překvapení uvědomil teprve nedávno, nebo aspoň mi pomáhá úzkosti se zbavovat, jejím prostřednictívm totiž vidím, že druhý lidi jsou taky takoví pomatený chrobáci jako já. Literatura, napadá mě teď třeba Kafka, se nebojí popisovat lidský selhání, všechny ty úzkosti a další existenciální věci, zvlášť když dneska nám vládne spíš móda neukazovat žádný svoje slabosti. Vidím to sám na sobě a na svejch přátelích, děláme ze sebe dravce, který jedou na plný pecky, každej měsíc musej ukrojit ten správnej díl pro svý rodiny a ještě k tomu něco pro sebe, takže v týhle době veřejně říct, že je ti blbě, že seš smutnej, to seš divnej... za androše byly podobný stavy normální, mít deprese bylo vlastně in. Když ještě bejvala krajina pokrytá kapličkama a křížema, nakonec bylo jedno, jestli tomu člověk věřil nebo zůstal přesvědčením pohan, tak pokud by tady přistál třeba někdo z Marsu, pořád by viděl tu lidskou bolest, všechny ty obrazy bolesti, který nás upomínaj na to, že naše úzkost a utrpení jsou normální lidský stavy. Dneska, když to trošku přeženu, ta samá krajina je pokrytá všelijakejma billboardama, odevšad na nás útočej nádherný ženský a svalnatý muži, valej se na nás obrovský porce síly a my můžeme bejt spirituální, jak chceme, ale když na tebe deně vybafne třicet krásnejch holek a třicet mužů svalnatejch, těžko se zbavuješ pocitu, že s tebou není něco v pořádku. Literatura je jedna z možností, který nás vracej k vědomí těch odvěkejch lidskejch témat, těch otázek, kdo jsme a kam jdeme, co se to s náma vlastně děje, a odpovědí literatury zůstává, že trápit se tím je v pořádku, že je to normální...
Jáchym Topol v rozhovoru Literárněkulturní ročenky TAHY 2008
