V mlze

Na sídliště padla mlha. Dokonce taková, že nebylo vidět na krok. Zneužila jsem špatného počasí ve svůj prospěch a vyšla do ulic v domácím oblečení. Někdy jsem totiž strašně líná, zvlášť, když mě nikdo nevidí. A kromě toho, mlha nabízí i další dobrodružství. Třeba se odváže i více lidí a na to jsem právě čekala. Kromě toho jsem věděla, že zahalí i modely zbytku sídlištního obyvatelstva, takže mě nebudou rušit flanelky, košile s palmama, tlusté péřovky nebo mikiny od tepláků ostatních lidí a tak mohu v klidu korzovat mezi paneláky a zároveň skrýt svou lenost. Na mlhu jsem prostě spoléhala. Po pár krocích jsem nastražila uši. V mlze se totiž můžete bavit o lecčems a i o tom, o čem byste se za poledního slunečního svitu nikdy neodvážili mluvit. Kromě toho, jak nevidíte, také i lépe slyšíte a váš hlas rezonuje prostorem. Ostatně nejen váš hlas, na ten nejste nějak zvlášť zvědaví.

„Zejtra mi udělej jen jednu sváču, tu druhou jsem nesněd´“, zaslechla jsem ve své těsné až tělesné blízkosti. V tom momentu se mi ulevilo, že nejsem unavená manželka nebo matka a svému choti či synáčkovi nemusím hrotit chleba s vysočinou na druhý den do školy či zaměstnání. Po pár krocích se ozvalo: „A dáš si ty plněný knedlíky nebo těstoviny s kuřecím masem?“ V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny české muže, o které se jejich matky až chorobně starají a jejich chlapečci si pak večer ani nenamažou rohlík s paštikou. Tato asociace mě až skoro rozčílila. Vzpomněla jsem si na svá vysokoškolská studia, kdy jsem na návštěvě klučičího bytu registrovala hlavně plastové mističky s nápisy pondělí – segedín – ohřát deset minut v mikrovlnce, úterý – řízek – ukrojit si k tomu chleba plus vyndat okurku ze sklenice (není nutné) apod. V tu chvíli jsem odcházela k plotně ve svém bytě a zuřivě míchala večeři pro své kamarádky, kdy se mi dost ulevilo, že se o sebe v 25 letech postarám a nemusím si nechávat posílat od rodičů messengerem guláš.

Jak jsem tak pokračovala poklidným sídlištním večerem do mého poslední dobou oblíbeného obchodu, při pohledu na svůj sexy hacafrak jsem doufala, že se náhle nerozední a v obchodu nebude stát řada lidí. Před vchodem do lékárny jsem se rozhlédla pro jistotu vpravo i vlevo. Uvnitř byla jen jedna mladá žena také dost podivně ustrojená. Chvíli jsme na sebe nevěřícně hleděly a obě doufaly, že v nejbližších možných pár letech se už nikdy v tomto stavu zevnějšku nepotkáme. Po chvíli jsme obě nasadily alibistický výraz, že nebýt té mlhy, nikdy bychom takto oděny nevyšly.

Z pochůzky sídlištěm jsem udělala jeden jediný závěr. Ještě, že jsme se v lékárně nepotkali s chlapcem, co rád knedlíky a těstoviny, protože to by měl pádný důvod nechat svoji matku mazat „sváču“ navěky, když by si řekl, jak ty české holky hrozně vypadají. Sídlištní mlha mě coby zoufale se snažící ženu o to být za slunečního svitu krásná, pěkně vypekla. Nejen, že si na mě pěkně posvítila, ale k tomu všemu mi vzala naději, že alespoň někteří čeští muži se o sebe přece dokážou postarat. Anebo je to v pravé poledne uprostřed léta jinak?