Obraz ticha

A do třetice...Karel a Opuštěná a Jiří a jedno jméno navíc...

A jak se vlastně jmenujete slečno? Nebo již paní? Nikdy jsem se nezeptal na vaše jméno. Chodíte okukovat moje obrazy a já ani nevím...

Tichá. Jmenuji se Tichá. Nepoznal jste to snad z mého chování? Vždycky se tak nějak připlížím do vašeho ateliéru a vlastně málokdy mě zaregistrujete. Vlastně o mě vůbec nevíte.

Ne, já se neptal na vaše příjmení. Ptal jsem se na vaše jméno. Ovšem to je jiná. Mé jméno je poněkud prazvláštní. Nerada se lidem představuji.

Jenomže mě to zajímá. Láká mě tajemství, co máte uvnitř. Je to takové tiché tajemství, které jde z vaší hloubky...

Z hloubky srdce myslíte?

Z hloubky.

Slečno Tichá, řekněte mi, jak se prosím jmenujete?

Vstala z plstěného gauče. Posbírala korálky rozsypané po podlaze a uklidila knihu, kterou včera odložila na noční stolek, že si ji vždy před spaním přečte. Najednou všechno ztrácelo význam. Kniha, četba i korálky. Pořád přemýšlela nad tím, co bude. Z jejích myšlenek se stal dlouhý had, který měl stále hlad po bílých myších vznikajících dnes a denně v její hlavě. Tančily po plstěném gauči, ať na něm dělala cokoliv. Bylo další z těch rán, kdy musela odvést svoje dítě do školky a odejít do práce. Pokaždé při čištění zubů její mozek protestoval. Proč tohle všechno děláš? Tohle si chtěla? Tohle je ten život, který sis vysnila? Ale já už dávno nesním. Každé ráno si čistím zuby a uprostřed dne obědvám. Nesnáším reklamy na hubnutí, i když bych třeba mohla dodržovat alespoň tu známou formulku od pěti už nejím. Od pěti už nejím!!!! A co ještě ve svém životě vlastně nesmím? Všechno má dneska limity, které určuje tichá mechanika. Mobily bez vibrace, notebook, který nevětrá, zbraně s tlumiči... Čím tišší, tím lepší.

Fascinovalo ho ticho. Pokaždé se jednalo o jemu příjemný souzvuk zvuků a tónů. Pořád ho hledal a vlastně nikdy nenašel. Dnes v pauze mezi zkouškou a představením vyrazil do obchodu. Nemůžou se přece donekonečna dívat s Jiřím na video, když už dneska je všechno na DVD nosičích. Ke všemu si potřeboval vytvořit vztah. Proto, když vešel do obchodu s elektronikou, dlouho se rozhlížel. I v tomto případě šel hlavně za tichem. Hledal kultivovaný chod mechaniky, která je při čtení velice tichá, jedna z nejtišších z dosud testovaných zařízení. Samozřejmě, že bude mít nějaké nedostatky, ale hlavně, aby zapadla do souzvuku u nich doma.

„Ahoj, to je dost, že taky někdy přijdeš navštívit svoji maminku. Doufám, že se sestrou se stýkáš častěji.“

„Ale jó, voláme si...jo a ahoj.“

„No pojď dál chlapče, nedávno ses nám zdál nějaký zaražený...neděje se něco?“

„Pořád se něco děje.“ odpověděl ředěným klišé.

„Máš hlad?“

„Proč se všechny matky po příchodu domů ptají, jestli mají jejich děti hlad?“

„Nedělej ze všeho filozofii, někdy jde prostě o normální život víš? O normální život a k tomu prostě otázka matky, zda její syn nemá hlad, patří. Na co bychom se my matky vlastně měly ptát?“

Seděli naproti sobě a opatrně nabírali rizoto na talíři.

„Mami, jaký je to žít sama?“

„Co je tohle prosím tě, za otázku?“

„No v mým věku už jsem vlastně ráda. Víš, že si někdy užívám ticho? Takový ty chvilky, kdy mi nikdo nevolá, nehučí televize, mixér, pračka...

„Hmm...poslední dobou přemýšlím, jestli jsem vlastně teplej. V metru jsem se přistihl, jak koukám po ženský. Víš, ona byla strašně krásná. Nevím, co to do mě vjelo. Díval jsem se na její obličej, vlasy měla svázaný do culíku a dívala se někam jakoby nepřítomně a přitom s přesným plánem na každý den. Taky se chvíli dívala na mě, ale to jsem si možná namluvil.

„Hele, tohle mi nedělej, už jsem si zvykla na to, že si homosexuál, tak se s tím prosím tě ztotožni. Někdy mám pocit, že potřebuješ pro svůj život, až moc vzrušení. Ta tvoje nestálost mě u tebe děsila už od školky. Nikdy si nevydržel u jedný hračky.

Natřela si rty balzámem a vyrazila na procházku se psem. Tenhle pocit si vždycky strašně užívala. Milovala veškerý ty tyčinky z vosku a ovocnými vůněmi. Sotva, co si napomádovala rty, už se těšila na okamžik, kdy jí zase okorají. Mráz a led byl na jelení lůj ideální. Vlastně to bylo takové balzámové období.

Včera si u mámy parádně odpočinula. Měla radost, když mohla být s ní. Bližšího přítele, který ji znal dokonale vlastně neměla. Takové ty kolegyně a kamarádky se s ní scházely hlavně proto, aby jí mohly vylít svoje emoce ohledně partnerů, samoty, výplaty, která nepřišla včas, nedodělané školy, přemnožených morčat, připálených večeří, vydržela to vždycky jenom chvíli. Časový limit-jedno kafé latté a minerálka, rekord – dvě deci vína a šlo se. Když jí ujel autobus, musela si dát panáka. V tomto okamžiku vždycky obdivovala jakéhokoliv chlapa, že si dobrovolně vybral žít se ženou. Ještě, že jí alespoň občas zavolal brácha.

Když se díval na svoje obrazy, přemýšlel, jestli tohle je ta pravá krása. Schopnost interpretovat svět na plátně. Jestli je umělec vlastně schopen zachytit krásu. Jakoby byl v životě zahlcen nádherou, ale pořád měl pocit, že to není přesně ono. Jakoby cítil, že je něco, kde nestačí jenom ty dvě slova, co se obvykle říkají ženám na důkaz lásky. Zdálo se mu, že je něco mezi uměním a láskou...možná ne mezi, ale ještě kousek nad tím. Něco, co se nedá pojmenovat. Nestačily na to slova ani pocity, ani štětec.

Některé současné technologie byly vyvinuty s cílem snížit v nejvyšší možné míře hlučnost jednotky při současném zvýšení stability. Hluk a vibrace představují dva hlavní problémy, které obtěžují uživatele při práci s vysokorychlostní jednotkou. Nový princip spočívá v tom, že nerovnoměrné proudění vzduchu ve vnitřních prostorách jednotky mění v proudění plynulé, čímž je nejlépe dosaženo tichého a stabilního provozu.

Z kabelky si vyndala papírový kapesník, aby utřela malé pusu upatlanou od čokolády. V tom si Opuštěná sedla na bobek a začala máchat ručičkou na podlaze. “Maminko, něco ti vypadlo...taková oblázková knížečka.”

“Cože? Ukaž, vyhodíme to.” Její jednání se zpomalilo, když zaregistrovala jedinou větu v rozevřené brožurce: “ Bůh tě miluje a má pro tvůj život úžasný plán.”

Miluje...běželo jí v hlavou. Přemýšlela, kdy naposledy tohle sloveso od někoho slyšela. Vlastně nikdy.

“Vyhodíme to na zastávce a už na to nesahej, jsou na tom bacily, bylo to na zemi.”

“Mami a pšečteš mi tu pohádku?”

“Jakou pohádku?”

“No, co ceš teď vyhodit.”

“To není pro malý holčičky a nezlob.”

Zaklapl dveře matčina bytu. Já přece nechci do konce života žít takhle. Necítím žádné naplnění. Je mi blivno z toho, jak se to nikam neposouvá. Mám všechno a nic. Vztah, vysněnou práci, ale už to všechno trvá nějak moc dlouho. Chci ticho. Hledám to vysněný ticho a proto si půjdu koupit to spropadený dývýdýčko. Promluví jenom, když ho zapnu. Jinak dneska jsou ty technologie už krásně potichu. Nechápu ty lidi, co si na mobilu nastaví vibrace a ještě hudbu, kterou pouští každá druhá hlásná trouba v hodince písniček bez reklam.

Lidstvo je poznamenáno hříchem, a to ho odděluje od Boha. V důsledku toho nedovedeme rozeznat Boží úžasný plán pro náš život. Nedalo jí a přečetla si tajně pod rukou, aby to holčička neviděla, další stránku.

Pche...každej je hříšnej a to se tím mám jako stresovat, paralizovat, omezovat? Stačí, když jsem omezená svým vlastním zpackaným životem. Ale přesto jí věta vrtala hlavou. Chtěla se nějakými pádnými argumenty přesvědčit o tom, že adrenalin, kterej právě žije, je ta pravá cesta. No jo, ale to nevíme přece nikdy...

Nasedl do auta a vydal se pomalou rychlostí topolovou alejí. Stromy vrhaly stíny na silnici a on nevědomky počítal každý, který přejel.Ve svém věku si někdy připadal jako ten stín, co čeká ve frontě na odpověď, co je vlastně cíl jeho života?

Zastavil u své oblíbené restaurace. U oběda si pročítal veškeré nabídky a smlouvy, které měl nedořešené. Potřeboval se zaměstnat něčím, co stoprocentně patří do jeho života a plánu. Odpoledne měl sraz s Opuštěnou a její matkou. Chtěl se svojí bývalou milenkou navázat alespoň přátelský vztah.

Stál v prodejně a netušil, který přístroj si vybrat. Nabídka dvd přehrávačů byla tak široká. Dneska je vůbec ve všem velký výběr. Nechal si poradit od prodavače a nadiktoval mu svoje preference.

“Chcete tedy, aby přehrávač nevydával žádné zvuky?”

“Ano.”

“Vaším požadavkům odpovídá Samsung DVD-HD870. Není drahý a přitom zaručuje kvalitní obraz.”

“Vídíte, můj táta je malíř, obraz je pro mě důležitý. Víte co, já nemám o čem přemýšelet, dám na vás.”

“Myslím, že jste zvolil dobře.”

Spokojeně nasedal do auta a už teď se těšil, jak si pustí svůj oblíbený film.

“Ahoj tatínku”, vlítla malá Karlovi do náruče.

“Ahoj zvířátko moje malý...”

Své bývalé lásce podal opatrně ruku.

“Ahoj Karle, není pro mě lehký tady s tebou sedět, ale kvůli naší dceři mi to prostě přijde důležitý.”

“Chápu.”

“Tatínku, pšečteš mi tady tu pohádku?” Opuštěná vrazila svému otci do ruky knížečku, o které byla její maminka přesvědčená, že vyhodily na tramvajové zastávce do koše. Karel automaticky vzal brožůrku a náhodně z ní přečetl větu: “Ježíš Kristus je jediným, božím řešením problému lidského hříchu. S ním můžeš poznat a prožívat boží lásku a boží záměr s tvým životem.”

“Co to tý holce prosím tě, dáváš?” to je nějaká duchovní literatura? Napůl v legraci a napůl s otazníky v očích prohodil směrem k mladé ženě naproti.

“Vůbec nevím, kde to vzala. Ukaž, vyhodíme to, jak si to zase vyhrabala?”

“Ukaž to já se na to na starý kolena rád mrknu, vždyť to není zase takový nesmysl, co tam máme dál?”

Ježíše Krista musíme osobně přijmout jako spasitele a pána. “No možná je to jediný východisko, jak se zbavit sám sebe a přitom se nezabít? Netoužíš tohle někdy udělat? Já se někdy tak nenávidím. Je mi skoro šedesát a pořád něco někde hledám.”

“Karle, nemůžeš se před tím dítětem krotit, úplně jí zblbneš, stačí, když má tvoje genetický předpoklady. Když mám mluvit upřímně, vůbec se nedivím, že sám se sebou nemůžeš vydržet, vždyť se koukni zpátky. Tvůj život je prostě totální paskvil, a pak ještě na starý kolena uděláš dítě mladý nevinný holce. Asi by bylo hezký zvlášť u tebe, kdybyses mohl vymalovat tak úplně od začátku.” Dívala se upřeně na Karla a přitom litovala, že svolila na něco tak nesmyslného, jako trávit s ním jakýkoliv čas. Jenomže...dělala to kvůli Opuštěné. Všechno vlastně teď dělala kvůli Opuštěné.

Jiří přišel z práce a přistihl svého přítele, jak se dívá na svůj oblíbený film. Tedy, jak nepřítomně hledí na svůj oblíbený film. “Je vám něco pane režisére?” zeptal se napůl v legraci.

“Ne, co by mi mělo být. Slyšíš to ticho?”

“Normálka ne?”

“Už si někdy slyšel tak tichý DVD přehrávač?”

“Nevím, možná...je to důležitý?”

Víš, Jirko, já si někdy představuju, že neexistuješ. Že zase chodím na gympl, je mi šestnáct. Každý ráno vstanu, běžím na autobus, sedím na hodině matiky, kterou vůbec nechápu. Odpoledne přijdu domů, večer jdu na fotbal se spolužákama a potom na rande se svojí holkou. Jakoby v sobě oprašuju život, kterej už je dávno mrtvej. Představuju si, jaký by to bylo, kdybych tě neznal, kdybys nebyl. Život se vlastně rozvíjí hlavně tím, že navazujeme nový a nový vztahy s lidma, který nám jsou bližší a bližší. A ty nejbližší pak necháme ten náš život řídit.

“Víš, popravdě, já ti vůbec nerozumím.” odtáhl se uraženě Jiří.

“No, právě, to ani nemůžeš. Chlap tohle nikdy nemůže pochopit.”

“A kdo může? To jako ženská jo?”

“To já právě nevím.”

Nechal na sebe stékat pomalý proud vody. Po dlouhém dni si vychutnával sprchu. Před očima měl svojí dceru a její matku. V hlavě mu zněla věta z příručky, kterou už nepřečetl nahlas: “Potom můžeme poznat a prožívat boží lásku a boží záměr s námi.” Nevěděl, co to přesně znamená, ale bylo mu jasný, že za svůj život zkusil všechno, ale tohle prostě ještě ne. Znělo mu to jako poklad, kterej před ním někdo schoval mezi těma všema večírkama, holkama, Budhou a vylitejma barvama pro štěstí.

Taky si vzpomněl na svýho syna. Ať chtěl nebo nechtěl, měl ho jako táta prostě rád. Vzal ho takovýho jakej byl. Měl pro něj prostě vždycky dveře otevřený. Vadilo mu jediný a to když mu lhal, ale ty doby už dávno minuly. Dneska spolu chodili na pivo a svěřovali se jako chlap chlapovi.

Když vylezl ze sprchy, šel jenom v ručníku rovnou ke knihovně. Vytáhl Bibli po babičce a v návaznosti na všechny ty věty z příručky od Opuštěný prohodil tak nějak do prázdna:” Pane Bože, tak tys asi celej můj život byl a mě to nikdy nedošlo. Jestli teda jsi, tak mi to dokaž, jakej jinej adrenalin už mě v životě čeká? Došlo mi, že celej život toužím namalovat obraz ticha v sobě samým...jenomže to ticho bylo doteď strašně prázdný a neinspirativní.”

“Tak vy mi slečno tedy neřeknete, jak se jmenujete?”

“No víte Karle, moje jméno je opravdu velmi neobvyklé.”

“Já vím, omlouvá vás, že mě to vlastně nikdy nezajímalo.”

“No právě. Miloval jste se se mnou pod svými obrazy a nikdy jste se neptal na moje jméno.”

“Ale teď už mě to vážně zajímá.”

“No tak dobře.

“Jmenuji se Galerie. Galerie Tichá.”