Naděje ticha

Kudy se ubírají naše životy? Pod zemí či nad zemí? Co je realita a co sen? Je možné začít znovu od začátku?

Metro je v dnešní době ve velkých městech samozřejmostí. Třeba na denním životě v Praze je to až příliš zřetelné. Dnes je již doprava bez tohoto dopravního prostředku nemyslitelná.
Metro, underground, U-Bahn, métro, T-Banna, Metropolitan - ať už je název jakýkoliv, vždy je synonymem pro rychlou nezávislou dopravu s velmi pravidelným intervalem, na které jezdí většinou moderní elektrické vozy. Vlastně stále je metro vnímané jako něco "nového", přestože první metro v Evropě existuje od roku 1863.

Pokaždý, když metro vyjíždělo z tunelu, měla pocit jakoby se znovu narodila. Neměla ráda tenhle druh dopravního prostředku, který ji nutil klesat ke dnu. Eskalátory rolující se pořád donekonečna nahoru a dolů. Nevyrovnanost. Nestabilita. Připomínaly ji její životní situaci. Manžel ji před léty opustil a děti vylétly z hnízda. Zato létání si oblíbila. Už si ani nepamatuje, kdy naposledy stála na letišti s lehkým příručním zavazadlem. Letmo si vybavuje okamžik svobody, radosti, úniku. Dodnes si nedokázala vysvětlit, že paluba letadla pro ni byla symbolem jistoty. V duchu se pousmála a vystoupila z metra.

Dívala se skrze prosklenou výlohu a počítala hrnky po babičce. Před pár lety se zapřísáhla, že nádobí nikdy nebude vystavovat. Chtěla ho prostě používat. O nohu se jí opírala dcerka, které zapomněla dát jméno. Proč by taky měla, když jí Karel opustil.V duchu jí říkala Opuštěná, ale to oficiální jméno přece jenom nebylo. Nezapomene, co jí všechno nasliboval, když se malá narodila. Stála tenkrát u metra a užívala si okamžik, jak Karel vyjíždí po eskalátorech nahoru. Čím byl blíže, byla šťastnější. Mělo jí tenkrát trknout, že je to jen románek, jako každý jiný. Karlův styl života. Stala se pro něho hrnkem po babičce, který přestal používat a vystavil si do vitríny. Občas se zajde podívat a přinese Opuštěné nějaké dárky. Naposledy skládačku pro děti do tří let. Dcerce byly čtyři.

Minulý týden oslavil kulatiny. V duchu se nemohl vyrovnat s tím, že už překročil šedesátku. Před pár lety ukončil své stabilní vztahy. Rozvedl se s manželkou a milenku s dítětem také nechal žít svým vlastním životem. Od té doby se jen plácá v povrchních večeřích, banketech, sklenkách koňaku při svíčkách a tu a tam přespí v nějakém hotelu po boku mladé dámy, které málokdy bývá přes třicet. Často ho samotného napadne, co na něm ty holky vlastně mají? Je přece starý a nějaký zvláštní majetek také nemá. Každé ráno vstává před devátou. V koupelně se hladce oholí, navoní parfémem Free as a bird. Nejdraději si obléká ošoupané manšestráky, košili s rozhalenkou a přes to ležérní kárované sako, místo kravaty šátek, aby splňoval image postaršího umělce, který má styl. Svižňějším krokem směřuje ke stanici metra.

Seděl v předsálí svého domovského divadla a kouřil jednu cigaretu za druhou. Právě zkoušel svou novou hru. Za týden měla být premiéra. Přemýšlel o tom, zda se na to vůbec hodí být divadelním režisérem. Někdy se mu zdálo,že není dost přísný a někdy nenáviděl sám sebe za to, jak na herce řve. Hnusil se mu stres, ale zároveň ho motivoval a většinu ansáblu taky. Kdo nevydrží, nemá u divadla, co dělat. Vzpomněl si na slova svého profesora ze školy. Nejvíc ho ovšem mrzelo, že býval nevrlý i doma. Nálady se mu střídaly tak rychle, že už ani nemělo smysl se komukoliv omlouvat. Doba, kdy prožíval život, dávno minula. Párkrát ho napadlo, jestli je vůbec na kluky. Po pětiletém vztahu s Jiřím se vše nějak zaseklo na bodu mrazu. V tomto okamžiku se lidé většinou berou a mají děti. Slovo registrovaný mu nějak nešlo na rozum. Věděl, že se vlastně oba trápí. Vždycky, když jel v metru, pozoroval mladé páry. V duchu jim záviděl. Nedávno si však uvědomil, že ve svém věku kolem sebe míjí spíš matky samoživitelky než šťastná manželství. Ráno si ve vagónu všiml mladé ženy s dcerkou. Byla vyšší postavy, blonďaté vlasy jí splývaly do čela, hubený obličej. V tom okamžiku si řekl, že je krásná a něco v něm mu našeptávalo, že by jí chtěl zachránit. Šlo to odněkud z jeho přirozenosti.

Seděla ve své kanceláři a už se těšila domů. Na čele jí vyvstávaly krůpěje studeného potu při pohledu na vršící se smlouvy na pravé straně stolu. Věděla, že i kdyby byla v práci přes noc, lavinu úkolů prostě němůže ani na čas zabrzdit. V jistém okamžiku si uvědomila, že dneska ještě neobědvala. V pět hodin odpoledne se vlastně používá už jiný termín ke stolování. Volala kamarádce, jestli s ní nepůjde na večeři. Během zrychlených pěti minut vstřebala informaci, že večeře v žádném případě, že maximálně rychlý kafe. Přistoupila tedy na čtvrtou kávu za den a zavěsila. Porada!!! Ozvalo se za jejími zády. Celá zničená se přesunula ke kulatému stolu. Za půl hodiny se kanceláří přehnala smršť dalších povinností. Masírovala si pravý spánek, aby se jí nerozskočila hlava. Mezitím jí pípla sms: „Sorry, nestíhám, kafe dáme jindy.“ V podstatě se jí ulevilo. Po práci zaplula do metra. Někdy měla pocit, že se v tom podzemí dusí. Potřebovala se nadechnout čerstvého vzduchu. Metro v ní vyvolávalo tísnivé pocity. Měla pocit jako když se denně stává zrnkem v přesýpacích hodinách, které se přesouvá ze strany na stranu. Ráno se přesype společně s ostatními zrnky tam a večer zase zpátky.

Stála opřená o tyč v podzemním dopravním prostředku. Cítila, jak jí Opuštěná křečovitě svírá dlaň svými malými prstíky. Strach v očích svého dítěte nemohla minout. Nedokázala jí být v tomto okamžiku oporou. Pozorovala elegantního třicátníka s výraznými brýlemi. Na první pohled ji zaujal. Vždycky se jí líbili jemní muži s ostrými rysy. Většinou však bývali gayové. Napadlo ji, že v dnešní společnosti se všichni lidé tak nějak míjejí. Ti, kteří by k sobě patřili, se sobě navzájem nakonec vlastně vyhýbají. Jakobychom se báli, že konečně vidíme svůj obraz v zrcadle. Narazíme na zrcadlo a uhneme, i když podvědomě cítíme, že by to všechno krásně zapadalo. Hrozně ráda se dívala lidem do očí. Vždycky tam byl nějaký nový příběh. Tajemná hlubina přes níž nemohla dál. „Ukončete výstup a nás...“ zařvalo z amplionu. Opuštěná zatahala maminku za rukáv. Jen tak tak vystoupily.

Otevírala dveře bytu. Byl jeden z těch večerů uprostřed týdne. Nikdo na ní doma nečekal. Jenom andulka spokojeně cvrlikala v kleci. Po večerech si s ní povídala. S kým jiným. Nebyla však nešťastná. Ve svém věku už si volný čas uměla užít. Kde jsou ty časy, kdy nevěděla pro samou starost o děti co dřív. Zvonil jí telefon. Předtím než ho vzala vždycky chvíli přemýšlela, který knoflík vlastně zmáčknout, aby hovor přijala. Byly tam dva. Červený a zelený.

„Haló, mami? Jsi tam? Mami?“

„Ahoj, jsem. Jak se máš? Jdeš z práce?“

„No to víš, odkud jinuď! Ale jsem ráda, že alespoň někde dělám, víš, jak to dneska chodí!“

„Naštěstí nevím, ale tak trochu tuším, to víš, za nás to nebývalo!“

„No jó, to byly jiný časy...mami? Nemohla bych dneska spát u tebe? Cejtím strašnou prázdnotu ze svýho naplněnýho života podle mustru ženskýho časopisu.“

„Ale to víš, že jo. Vždyť si moje dítě, jak bych tě mohla odmítnout.“

„Tak já jsem za patnáct minut u tebe jo? Už odcházím z kanceláře. Pa.“

„Zatím pa.“

V momentu, kdy položila telefon, si uvědomila, že má hrozný hlad. Vyndala z nákupní tašky housku a lučinu. Měla ráda lehká a výživná jídla. Ostatně jako každá žena. Těšila se, až uvidí svoji holčičku. Vždycky pro ni měla otevřenou náruč.

Konečně dorazil do ateliéru. Někdy mu všechny ty propriety byly až protivné. Vždycky si musel připomenout, že vlastně maluje odjakživa rád a že mu to přináší potěšení. Jenomže i tak cítil někde uvnitř sebe velkou díru. Jakoby v životě nedosáhl všeho, co chtěl. Oženil se, vychoval dva potomky, mezitím se prosadil ve světě umění, ženy o něho vždycky jevily zájem, pár korun si také vydělal, teď je dokonce znovu svobodný a ještě k tomu má malou dcerku, kterou sice moc nevídá, ale nade vše miluje. Netušil, kde se to prázdno v něm najednou vzalo. Kráter v srdci, který tak nějak nebylo čím zaplnit. Raději nechal svých myšlenek a pustil se do práce. Zakázková tvorba nikdy nepočká, jsou na ni termíny.

„Někdy máme pocit, že je v našem životě stále všechno nové. Jezdíme dopravními prostředky posledního tisíciletí, používáme nejmodernější typ mobilního telefonu, oblékáme se do krásných šatů, každou chvíli máme nového partnera. Je vlastně hrozně nemoderní žít tak trochu postaru. Není však ta touha po nových a nových věcech, vlastně touha po novém životě? Nechceme my vlastně podvědomě proměnit náš život a začít od začátku?“

„Stooooooooooooooop!!!!!“ Prosim tě, Jiřino, můžeš mi jako říct, proč tak huhláš? Tenhle monolog je vážně důležitej. Postava vypravěče uvádí intermezzo příběhu. O tomhle celým to má bejt? Chápeš to? Já vím, že si jenom blbá herečka, ale někdy bys taky mohla chápat o čem tam plácáš, he?“

Najednou se zarazil. Zastavil svůj průchod vzteku a zmizel v předsálí divadla. Všichni zůstali jako zařezaní na jevišti. Většina z nich si šla zapálit ven před divadlo. Potřebovali nový život.

„Ahoj mami, tak jsem tady, jsem vážně ráda, že jsem u tebe. Nevím, jak je to možný, ale já se cítím bezpečně jenom doma, u tebe. Před chvílí mi volal brácha, byl nějakej vystresovanej, asi se pohádal s Jirkou. Už dlouho jsem ho neslyšela takhle zlomenýho.“

Pověsila kabát na věšák a předala mamce láhev bílého vína, které měly obě rády.

„Ty máš zase novej kabát viď? Pěkněj, ty si umíš koupit prostě vždycky oblečení podle poslední módy. Co je to za značku?“

„Mami, tahle značka je tu teprve nedávno, ani nevím odkud, ale vypadá to, jakoby přišla rovnou z nebe, sáhni si na ten materiál.“ New life se jmenuje, teď zrovna běží velká bilboardová kampaň, víš, ta holka, co je nejdřív nahá, potom se oblíkne do tohohle kabátu a potom jí narostou křídla. Je to jakoby rozfázovaný, trochu rozmazaný, znáš tu reklamu ne?“

„Neznám. Sedni si a povídej, co v práci.“

Pomalými kroky mířili k jeho ateliéru. Vůbec neměla náladu znovu spatřit místo, kde se vlastně seznámili. Kupovala od něho obraz pro matku. Tenkrát byla nezkažený naivní kuře, který prostě milovalo umění. Nevěděla nic o životě. Jenom měla ráda lidi a umělce obzvlášť. Zapovídali se na dlouhé hodiny. Nikdy si tak nerozuměla s mužem jako s ním. Když opouštěla ateliér s jeho obrazem pod paží, nemohla se nabažit vůně terpentinu. A teď po čase, kdy všechny sny spláchly jarní deště šla do aťasu znova, tentokrát s jeho dcerou, která byla vlastně hlavně její. Pokaždé, když mu ji předávala cítila lehkou nervozitu. Nebyla si jistá, jestli tatínek dává na Opuštěnou skutečně pozor, vždycky přišla upatlaná od barev. Nemohla s ním mluvit. Vždycky malou postavila za dveře, zazvonila, a potom rychle zmizela. Karel věděl, že je to jeho malá dcerka.

„Aha, takže si vůbec neodpočineš? To je dneska normální? Já mívala v práci taky honičku, ale nepamatuju se, že bych pro ni žila. Dneska je jiná doba, všechno je pro mě každým dnem nové. Představ si, že i to metro. Pokaždé, když nastoupím, mám pocit, že jede rychleji než včera.“

Viděla, že je dcera unavená. Nachystala jí postel, kterou měla připravenou pro tyhle příležitosti. Vlastně ji měla připravenou pořád. Ani se neotočila a její dítě v cuku letu vklouzlo do pyžama. Pořád jí připadala jako malá. Viděla na ní, že doma se cítí svobodně hlavně proto, že může být zranitelná.

„Ahoj, tak co ti to maminka dneska zabalila? Budeme si hrát zase s barvičkama?“

„Já ci bejt mavířka tatínku jako ty...“ žvatlala malá a už držela štětec.

Vždycky, když spatřil tuhle nevinnou duši, toužil se znovu narodit a být zase malým chlapcem. Vzpomínal na všechny ty krásný chvíle, kdy se s klukama toulal ulicemi a vymýšlel skopičiny. Chtěl se znovu vypravit do ulic a Opuštěný ukázat, kde si hrával s barvičkama on. Tenkrát v obchodech nic nebylo. Vzpomínal, jak mu táta donesl čtyři základní barvy. Pamatuje si tu radost jako dneska.

Zatímco se zasnil, malá už měla tvářičky celé zelené od voskovek. Zrovna se sápala po modré a čárala cosi před sebou: „Copak to je?“

„Anděl...Včela jsme potkavi dvě pani a ty se ptavi maminky, jestvi vězí na pána Boha a maminka zíkala, ze vězí, ze jsem její andívek.“

Karel byl najednou celý nějaký naměkko. Jen tak tak zadržoval slzy. Po chvíli se vzmužil a šel pokračovat v práci na plakátu pro Dopravní podnik Hlavního města Prahy.

„Pokračujeme..“ oznámil ansáblu konec pauzy. Zase jakoby ho někdo proměnil. Byl vlídný a milý jako obvykle. Po chvíli se uvolnil i zbytek souboru a zkouška probíhala bez problémů. Šoural se ulicemi domů. Byl rád, že nemusí metrem. Chtěl se prostě projít. Po dlouhé době totiž vysvitlo sluníčko. Večer zase musí do divadla a to bude stejně muset zase sockou. Užíval si každý krok za slunečního svitu. Cítil se najednou strašně dobře a spokojeně. Měl radost, že závěrečný monolog hlavního hrdiny jeho hry, zvládl Honza na výbornou. Zdálo se mu, že snad jediný pochopil vyšší smysl textu, který psal dva roky.

Přemýšlela, co asi Opuštěná právě teď maluje. Už dávno si všimla, že tenhle dar-nedar zdědila po tatínkovi. Vybavil se jí včerejší zážitek, kdy stála s malou ve stanici metra a v tom ji oslovily dvě dívky. Ptali se jí, jestli už někdy slyšela o Bohu? Otázka jí přišla skutečně hloupá. Kdo by asi neslyšel o Bohu. Všichni o něm slýcháme dnes a denně. Chtěla je odbýt jako každého studenta, který vybírá peníze asi na stou nadaci. Přesto zavtipkovala: „Tady v podzemí? Už jste někdy slyšela v metru o Bohu? Možná v letadle, ale v metru?“

Jedna z dívek se chopila slova a s vážnou tváří pokračovala. „Víte, nás by spíš zajímalo, jestli jste někdy přemýšlela nad smyslem života, pro co žijete?“ Zarazila se. Tuhle otázku si kladla dnes a denně. Vždycky nakonec skončila u toho, že vlastně žije pro Opuštěnou. Opuštěná pro Opuštěnou, to byl smysl jejího života. Najednou se zamyslela a zeptala se dívek, proč se vlastně ptají. „Víte, my děláme takovou anketu. Zajímá nás proč dneska lidi nevěří v Boha. Nemůžeme to pochopit, protože ten nás právě stvořil víte?“ Dívky jí začaly být protivné, a proto je odbyla, že ať se nezlobí, že spěchá. „Dcera je pro mě anděl jinak v Boha nevěřím, nashledanou.“

„Haló a můžeme vám něco dát, kdyby jste se nudila, máme tady takovou brožurku, můžete si ji někdy přečíst.“

„Díky, já už vážně musím,“ hodila knížečku do kabelky a táhla Opuštěnou do vagónu.

„Letadlo je zařízení způsobilé létat v atmosféře nezávisle na zemském povrchu, nést na palubě osoby nebo jiný náklad, je schopné bezpečného vzletu a přistání a je alespoň částečně řiditelné, říká se o něm, že je to nejbezpečnější dopravní prostředek, tak proč nevzlétnout?“

•