Jizva ticha

Před časem jsem napsala povídku. Bylo to v roce 2005. O rok později byla vybrána do užšího kola Mezinárodního festivalu spisovatelů Praha v rámci soutěže povídka roku. Letos tedy v roce 2009 jsem měla potřebu příběhy hrdinů volně rozvinout. Pro lepší porozumění připomínám i povídku první.

Stála na letišti. S těžkými kufry. Jakoby je někdo naplnil kamením. Na zádech sportovní batůžek. Vytáhla fotoaparát a pár snímky zachytila zajímavé siluety několika postav nastupujících do letadla. Muž, žena, muž, muž, žena, pes.

Otevřela dveře plzeňského bytu a vešla do pražských ulic. V linii času se zmítala sama v sobě, a pak si uvědomila, že to byl on, kdo prostoupil skrz naskrz jejím tělem a ona přitom počítala praskliny na stropě svého panelákového bytu.

V ložnici hladila jejich kočku, co jí po tom všem zbyla, a unavená z jeho lásky, se ponořila do vany, kde se její tělo rozpouštělo v bylinkové lázni.

Proklínala okamžik, kdy v galerii spatřila jeho obrazy. Nejvíce obdivovala Fotografku. Jeho zásadní dílo.

Jeho obrazy vnímala jako mozaiky beze slov, které dávaly dohromady celý jejich život. Alespoň měla ten pocit. Můj a tvůj, tvůj a můj. Paradoxně ne náš. Byli si tak blízcí a přesto nedokázali propojit své životy.

Otevřela červené víno, co po něm zbylo. Hleděla na dno láhve a viděla celý jeho svět. Stal se vonným, těžkým mokem matného lesku. Kvalitou, kterou toužila naplnit svou cestu. Jenomže on odešel. Hrál s ní jednu ze svých her a ona se přitom musela znovu ponořit do své vany. Napořád.

Miloval ji. Jako nikdy nikoho. Celých padesát let se necítil tak šťastný. Stal se sám sebou díky jí. Konečně. Objevil svět své duše a znovu po dlouhé době měl chuť na nakládaný hermelín. Nepřipadalo v úvahu, aby něco takového poslední dobou jedl. V té společnosti. Na usmířenou ji věnoval svůj klíčový obraz.

Přepínala programy na televizi. Jen tak. Beze smyslu. Čekala na svého muže a přemýšlela. Poprvé v životě se při snídani usmíval na rohlík s marmeládou a ona si vzpomněla na jejich mládí. Na jeho plachý úsměv, když ji prvně zval na kakao do mléčného baru. Sama zírala na bednu plnou příběhů a doufala, že najde odpověď na otázku na některém z kanálů. Vzpomněla si na svého syna. Divadelní režisér. Před nedávnem si přivedl domů svou životní lásku. Jmenoval se Jiří. Přestala se těšit na vnoučata a znovu se pustila do focení.

Nedávno se vrátil z Indie. Fascinován svou vysněnou zemí a oblíbenou kulturou. Strávil zde spoustu času cestováním. Přemýšlel. O sobě. O Jiřím. O jejich vztahu. Miloval ho. Poprvé v životě byl šťastný, svobodný a vyrovnaný. Po návratu dostal od rodičů knihu. Pochopitelně o Indii. Věděli, že mu udělají radost a těšili se na něho. Vypadali spokojeně, i když nikdy nebylo pochyb, že idyla rodinného krbu je tak umělá.

Ráno vstala a vyběhla ven, aby vyvenčila svého psa. Ta němá tvář byla jedinou živou bytostí, které věřila její upřímnost ke vztahu k ní. Muži ji zradili. Nejprve otec, kdy prokoukla jeho časté služební cesty, pak přítel, který dal přednost vdově v domácnosti. Jediný pozitivní vztah s mužem měla se svým bratrem. Byl gay.

Nastoupila do letadla a sledovala na monitoru svou příští letovou dráhu. Přes uličku seděl starší muž s velmi mladou ženou, pravděpodobně otec s dcerou, pomyslela si. Naproti dva mladíci, pravděpodobně kamarádi ze studií, napadlo ji. A nakonec mladá žena se psem. Stroj vzlétl a ona zmáčkla spoušť fotoaparátu, aby zachytila skutečnost. Svého muže s milenkou, syna s přítelem a dceru se psem. Ostatně focením se živila celý život.

Stál na letišti. S těžkým zavazadlem. Jakoby ho někdo naplnil kamením. Na zádech sportovní batůžek. Vytáhl tlustý fascikl se zažloutlými okraji. Není divu, když hra ležela tak dlouho v knihovně divadelního ústavu.

Začal číst. Postavy: Muž, žena, muž, muž, žena, pes. Ticho. Jakoby přišel čas, kdy ze zrcadel zmizely veškeré siluety. Náhle v sobě začínal objevovat rozčeřené vodní hladiny. Postupně je pojmenovával, písmenko po písmenku dekódoval a snažil se vše zasadit do vlastní interpretace.

Žena zhruba padesátiletá přestřihává pásku na vernisáži fotografií. Všichni kolem se usmívají. Novináři, pár přátel, rodina. Přistoupí k ní muž zhruba v jejím věku. Tiskne jí pravici a zároveň jí letmo políbí na levé líčko. Očima jakoby se omlouval. Vzápětí odchází. Pravou rukou si upravuje vázanku. Nejraději by se rozpustil v přízracích svého vlastního temna.

Žila v čase, kdy kdy? znamenalo už! Měla pocit jako když se každé ráno probouzí v kluzké slupce od banánu, kterou On včera hodil do koše, když spěchal ke své ženě. Nikdy netřídila odpad a přitom si připadala jako nepochopená ekologická aktivistka. Jeho vůni snad zmrazil čas v její ložnici. Nebyla schopná vyvětrat. Nechtěla.

Na chvíli zavřel divadelní hru. Čekal na přítele. Jak dlouho připravovali svou cestu po Indii a teď konečně stojí na letišti. Ještě včera seděl v divadelním klubu a srkal koňak.Všichni mu říkali: Hlavně tam nikoho neprovokuj! Přesvědčoval je o tom, že jede hlavně načerpat to pravé lidství ,o kterém je přesvědčen, že najde jedině na dně lidských sil, na okraji okraje společnosti. Indie nabízela celou škálu smutných bezedných škarp na hraně. Smutek, kterému byste dali korunu, aby vás praštil do očí.

Někdo mu zdálky mává. Otec. Mladý muž stál překvapeně naproti a nevěděl, zda učinit krok vpřed nebo vzad. Dávno si neměli, co říct. Od té doby, co rodičům představil svou lásku, ztratil s tátou kontakt. Nakonec sebral odvahu a přehoupl se přes pomyslné zábradlí sebe sama. „Ahoj synu…slyšel jsem, že odlétáš na čas do Indie….“ Předběhl ho otec první vyřčenou větou.

Nevěděl, jak odpovědět…už dopředu očekával hloupou poznámku ve smyslu:

„Nebezpečí tam číhá na každém rohu, nevím, zda jsi zvolil správně…“ Otec se naštěstí odmlčel.

„Potřebuješ něco tati?“

„Ne, jen jsem se přišel rozloučit a navrhnout ti, zda bys se mnou, pochopitelně až se vrátíš, nešel na skleničku..“

Mladík rozpačitě kývl: „No proč ne, ale teď mě omluv, mám ještě nějaké vyřizování a čekám na….vždyť víš!“

„Jistě, měj se tam dobře a těším se na shledání.“

Procházela se po travnatém plácku za domem a myslela na svého bratra. Don byl bez vodítka. Nebála se ho volně pustit, okolí znal dokonale a ještě nikdy neutekl. Z celého srdce bráškovi přála vysněnou cestu. Věděla, že je šťastný. Sama uvažovala nad tím, zda alespoň místa mají paměť, když ji Václav, tak sadisticky škrtl ze života….zda si alespoň ta rýha ve zdi u něho v podnájmu vzpomíná na všechny ty sliby, které jí tenkrát dal.

Konečně nastoupili společně do letadla. On a Jiří. Sledovali na monitoru svou příští letovou dráhu. Přes uličku seděl starší muž s velmi mladou ženou, pravděpodobně otec s dcerou, pomyslel si. Naproti žena, zřejmě dostala k padesátinám od manžela letenku do Dillí, napadlo ho. A nakonec mladá žena se psem. Stroj vzlétl a on se vrátil k četbě, aby se mohl vrátit k fikci a následovat spletité dialogy postav ve hře: otce s milenkou, svou matku a sestru se psem. Ostatně abstraktnem uspokojujícím rozvíjející se myšlenky v souvislostech se živil celý život.

Stála na letišti. S lehkým příručním zavazadlem. Jakoby je někdo naplnil kamením. Cítila se nesvá a stále se rozhlížela kolem. Čekala na Něho. Na zádech sportovní batůžek. Nervózně se dívala na svůj odlesk ve skle. Za ní se rýsovaly siluety několika dalších cestujících, které nevnímala: Muž, žena, muž, muž, žena, pes.

Seděl ve svém ateliéru. Měl hlad a asi proto si nalil panáka slivovice. Přemýšlel nad svým zpackaným životem. Najednou se necítil ani jako muž. Nedokázal se smířit s myšlenkou, že jeho syn je homosexuál. Vždyť 4% společnosti je tak mizivé množství. Nikdy mě ani nenapadlo, že by se toto téma mohlo jen dotknout naší rodiny. Kde jsem udělal chybu? Kde? Odmalička jsem ho vedl k úctě k ženám. Vzpomněl si na svou mladou přítelkyni, která mu vdechla druhou mízu. Ve skutečnosti byla hlavně jeho milenkou, ale proč by jí tak měl nazývat. Stal se závislý na její blízkosti.

Prostřela k slavnostnímu obědu. Celé dopoledne vařila, smažila, pekla. Rodina se po dlouhé době měla sejít pohromadě. U příležitosti vernisáže svých fotografií z cest se rozhodla uspořádat takové menší rodinné sezení. Skutečně komorní. Jen oni čtyři, jak to bývalo dříve běžné a tak všední. Těšila se, až zase uvidí své dospělé děti na svých místech u stolu v kuchyni.

Pohádali se. Zase se pohádali. Měla pocit, že běží přes půlku města. V horečce bez teploty… Žádné tramvaje, autobusy či podobné vymoženosti…jak mívala ve zvyku….prostě zapomněla nastoupit... Tentokrát jejich situaci pojmenoval pravým jménem. Rozchod. E-mail byl úspěšně odeslán. Rozchod. Po šesti letech společného soužití mu nestačila. Byla moc ambiciózní a vzdělaná na ženu. Jediné, co byla schopná z úst vypustit bylo jeho jméno: „Vašku…???!!!?“ Nakonec ani nezatelefonovala matce, že prostě nemůže přijít na ten oběd. Zklamání nikdy nezklame.

Nervózně žmoulala pas, který pro jistotu držela v ruce, aby si byla jistá. Potřebovala si být jistá ve všem. Proto se zamilovala do Něho. Byl tak vzdělaný a zdvořilý. A tak starý? Sáhl na její vizi o životě. Cítila se vedle něho jako žena. Konečně. Ale jak obrovskou daň musí platit za tyto povznášející chvíle. Do oka jí padl pohledný mladík zahloubaný do tlustého sborníku.

Po flámu se mu ještě nechtělo domů. Dnes to s Jiřím nějak protáhli a opět se zapomněli při svých sáhodlouhých filosofických debatách o životě, ženách, divadlu, politice, literatuře v divadelním klubu. Byli dobří přátelé. Někdy měli pocit jakoby viděli jeden druhému do hlavy. Dokázali vzájemné příběhy dekódovat kousek po kousku. Procházeli se zimním městem. Když stanuli u Jiřího domu, cítili, že se ještě nechtějí rozejít. Povídali si dlouze a dlouze až do úplného ticha, kdy jeden druhému hleděli do očí. Měl pocit jakoby se najednou rozpouštěl v pohledu svého přítele…v jeho temných očích..v hlubinách pro něho zcela neznámých. Cítil zvláštní energii, kterou neznal. S rozpakem se raději rozloučil a pomalu odcházel. Jakoby si z té noci odnesl zvláštní nezapomenutelnou jizvu ticha.

Konečně nastoupili společně do letadla. Ona a On. Sledovali na monitoru svou příští letovou dráhu. Přes uličku seděla starší žena. Mohla by to být klidně jeho manželka, pomyslela si. Naproti dva mladíci, pravděpodobně bratři, napadlo ji. A nakonec mladá žena se psem. Stroj vzlétl a ona vytáhla zrcátko, aby se přesvědčila o své vlastní identitě. Pořád tam viděla ony siluety: jeho ženu, jeho dceru se psem a syna s přítelem. Ostatně bez svého příručního zrcátka neudělala celý život ani krok.