Nový den

Kocourku milej, čerte můj, já pro tě pláču. A přece mlíčko jsem ti nalívala do talířku pěkně kvítečkovanýho už zrána, před školou, abys mi nevyhládl, než se k tobě vrátím. ...(J. Kainar, Kocourek)

Vždycky pár kroků vede do samoty,

vnímáš sám sebe jak nedýcháš…

Nežiješ.

Nepláčeš.

Umíráš.

Pár kapek rosy za rozbřesku.

Sluneční paprsky v dětských vláskách, co každé ráno vískáš za tónů falešné touhy jít dál…

Zase nedýcháš.

Vítr na horách.

Vlny v Atlantiku.

Břeh Jordánu.

Blízká ruka ve vlasech, která ti shrne vlasy z čela,

abys věděla, kudy jít dál.

Kudy ven z temnoty.

Potkat Archanděla…

A vědět jasně, co si vždycky chtěla.

Stojíš na plachetnici.

Držíš se pevně.

Vítr duje.

A ty jedeš.

Je to ten nejslastnější nekonečný pocit.

Jedeš a pohání tě vítr, který tě nikdy nesvrhne do těch nejhlubších vln oceánů.

Žiješ.

Pláčeš.

Dýcháš.

Za rozbřesku.

Za potlesku vylitého hrnku kávy.

Polibku múzy na rozloučenou,

zavíráš dveře bytu a začínáš zase nový den.