Po večerníčku

Někdy ke mě promlouvají mé starší texty. Tenhle konkrétně jsem psala v listopadu 2006.

Favorit zastavil u lesa. Pavel se nadechl a vytáhl klíčky ze startéru: „Tak děti a jsme tu!“ Sem jsme s maminkou chodili na houby, když jste ještě nebyly na světě, kolik je to let…viď Helenko?“ Helena se pousmála a zabouchla za sebou dveře od auta. „Tati a co když nic nenajdeme?“ „Neboj, Maruško, kolega mi v práci říkal, že je tady hotovej ráj.“ Holčička směle vyrazila za první zatáčku a ponořila se spolu s mladším bráškou do temného hvozdu.

„A děti, hlavně se nám neztraťte!“

Mám z tebe poslední dobou divnej pocit. Nedokážu pochopit tvůj způsob myšlení, jednání, vnímání světa. Vždycky jsem si myslela, že jsme si podobný, jenomže najednou mi došlo, že právě naopak. Kamarádky.

Přijdeš blíž a jako byses do mě chtěla schovat.Všechny svoje touhy, sny, pocity. Mluvíš o svých tajných láskách, zkušenostech s muži. Díváš se mi do očí, a pak vše zakončíš větou. Vím, že mi rozumíš. Neříkám nic. Jen kývu do taktu, abych potvrdila onen obraz pochopení. Jde mi to výborně. Jsem v tom nejlepší. Možná mi skoro nic nejde tak dobře.Většina lidí mi věří. Většina lidí se mi dřív nebo později svěří se svým nejposlednějším tajemstvím. Slyšela jsem už toho tolik…

„Tatííí, tatííí…Máňa našla houbu, jenomže nevíme, jestli není chráněná…ve škole nám říkali, že některý rostliny patří mezi ohrožený druhy!!!“

Spala jsi s ženatým mužem. Po večerech si brečela do polštáře, ale pořád si byla vděčná za ten kousek štěstí. „Už jenom kousek…“ křičela jsi narvaná mezi sedačkami jeho auta. Chtěl být tebou, ale zároveň věděl, že se musí vrátit. Jednou ti řekl, když jste byli ještě blíže štěstí, …chtěl bych druhý dítě.“ Povzdechla sis… „Jenomže ne s tebou… jsi moc mladá, to teda asi budu muset zase začít spát s ní. S ní…byla to jeho žena. Tys jí nebyla a nebudeš. Pochybuji, že tu igelitku s pomeranči zase nestrčí pod postel, až za ním přijde jeho žena na návštěvu do nemocnice: „Miláčku, v Kauflandu měli slevu, banány za 9,90, máš je rád ne?

A nakonec si je stejně vezme, i když je po chvíli vyzvrací do záchoda. Jenomže tohle jsou ty banány podle pravidel předsvatební smlouvy a on má rád pravidla, paragrafy, lejstra. Seriózní pán, otec od dítěte, který o víkendu seká trávník před svou vilou sekačkou od Mountfieldu.

„Ukaž, tahle houba není zrovna chráněná, ale přímo jedovatá, bolelo by vás bříško, víš?“

Schoulila ses mi do náruče. Měla jsem tě přečtenou a přeci jsem nemohla říct ani slovo. Věděla jsem přesně, co je v tvém životě špatně. Ale to my víme vždycky. Jsme odborníci na trable druhejch…analýzy, komentáře, rady, porady…Potřebuješ odborníka! řvala jsem na svou kamarádku ze základní školy, jejíž otec chlastá. Dostala ses do bludnýho kruhu! Uvědomuješ si to? Nahrála sis do hlavy příběh svýho špatnýho konce. Každý z nás si tvoříme svoje vlastní malý peklíčko a navíc si v něm rádi lebedíme …zvlášť v listopadovejch dnech, kdy už vůbec z nebe nepadá štěstí. Zase poslouchám a nemůžu zařvat: „Nevěřím tomu, že jednou budeš šťastná!“ Pravda někdy bolí, tušila jsem, ale hlavně jsem se naučila jí prostě neříkat. Málokdo na to má. Potom bys mi už nikdy neřekla, že kdybych byla chlap, tak si mě vezmeš. Nebudu si nalhávat, že mi to nebylo příjemný, i když jsem jasně věděla, že to nemyslíš vážně a vůbec… přestala jsem tě vnímat.

„Tati, maminku jsi nepotkal?“

„Helenoooooo!!!! zahalekal Pavel, Helenooo!!!“

Muselas na potrat. Nikdo o tom nevěděl. Jen jsem zase slyšela to tichý zašeptnutí, nic nevíš, jasný? Jak otřepaná fráze, alespoň v mých očích. Jak dokonale znám ten ženský svět. Možná bych se mohla živit jako scenáristka mýdlových oper.

„No děti, maminka se nám asi ztratila… A tati to teda znamená, že se dneska budeme moct koukat dýl na televizi?“

Odepisovala jsem na esemesky poslaný z bílýho studenýho pokoje nemocnice. Nevím, co bych si bez tebe počala, luštila jsem písmenka na displeji. Zase ty lživý ženský slova plný emocí.

Ukápla ti slza… do mýho polštáře a já se přistihla, že mě dojímáš, tvoje vůně, temperament a zase jsem zapomněla na sebe. Nechala jsem do sebe vstoupit tvůj stín.

„Ne, ne…to znamená, že půjdeme maminku hledat, ano?!?! Nebo ji snad chcete nechat v lese? Tati, tati to neee, ale třeba jen dneska, a pak bychom si pro maminku zase dojeli.“

Najednou si neměla náladu a já ti zase chtěla porozumět. Jako bych už nepatřila do tvého světa. Odmrštila jsi mě od sebe a já nevěděla proč a kam a v očích jsem měla spousty otazníků. Pak nastal ten okamžik. Zjistila jsem, že mě neznáš. Nevíš, kdo já jsem. Jo vlastně, pardon, víš…jsem ta žena, která nemá problém a hlavně má vždy čas a trpělivost, třeba i o půlnoci. Ani si o mě skoro nic nevěděla.

„Pavleeeee!!!!“ ozvalo se z nedaleké houštiny. To jsi ještě neviděl, pojď sem.

Pořád jsem čekala. Já mám přece ráda sýry a botaniku. Květiny…spoustu květin. Bodla jsi mi do srdce nůž a já naivně doufala, že ho přijdeš vytáhnout. Krvácela jsi dlouho, ale nakonec všechno dopadlo dobře. Stála jsem před nemocnicí se žlutým tulipánem v ruce, abych své porozumění zpečetila důkazem. Doptala jsem se na tvůj pokoj. Stál tam tvůj přítel. Vysoký muž v černém. Nechtěl, aby za tebou kdokoliv chodil. Křičela jsem skrze pootevřený dveře. Jsem ráda, že to máš za sebou. Ani ses na mě nepodívala, přehlídla jsi mě jako prasklinu na zdi, dívala jsi se jen na něho.

Nikdy ses nezeptala. A jak se máš ty? Ale mě nikdy nenapadlo, že v mým životě jde především o mě. Jsem člověk a ne stín druhých.

A pak jsem vyšla ze sklepa. Nadechla jsem se zhluboka a přemýšlela nad novou knihou, která vyšla v Torstu. Těšila jsem se na okamžik až přivoním k ještě slepeným stránkám a v zahřátý posteli se ponořím do příběhu. Ležel jsi vedle mě. Konečně. A zeptal ses: „Jakej byl den lásko?“ Přečetla jsem ti prvních pět stránek, a pak si usnul. Byla jsem šťastná. Večer mi pípla sms: „Už jsem zase v prdeli, já asi nikdy nebudu šťastná…!“

Helena stála skrčená pod malým smrčkem a oči ji jen zářily. Pavle, ten je co? Takovýho jsme našli naposledy, když jsme ještě nebyli svoji. V momentu se před nádherným vzrostlým hřibem shromáždila celá rodina. No Helenko, nadechl se pyšně Pavel a objal svou ženu kolem ramen. „Tati, tak to musíme jít s Maruškou zase spát po večerníčku, viď…pípl malý Pavlík a pověsil se z jedné strany na mámu a z druhé na tátu.