Opuštěná

Pro fanoušky trilogie Ticho...volné pokračování aneb, co se stalo s Opuštěnou...

Za okny autobusu pozorovala měnící se mraky nad městem. V uších měla zapíchnutá sluchátka jako dneska vlastně všichni, co chtějí alespoň občas někam uniknout. Nouzové východy vyhledávala často. Nouzové východy do světa fantazie, vzpomínek a stínů.

Často přemýšlela o tom, kdo vlastně je. Mraky se měnily den ode dne tak nějak rychleji. Oranžové čáry nad paneláky problikávaly do šedě jejího života. Den byl jeden jako druhý. Věděla, že už to jednou musí zaznamenat. Zaznamenat to všechno, co se odehrálo potom, co se letadlo s jejím otcem odlepilo naposledy od země. Možná to není ani to správné pojmenování. Otcem. Vždyť s ním neměla téměř žádný vztah. Černá díra. Možná se tam ve vzduchu s tou černou dírou potkal. Těsně předtím než s ostatními cestujícími skončil v oceánu. Bylo mu skoro 70 let.

Jediné, co po něm zdědila bylo umělecké nadání. Umělecké nadání, s kterým si ovšem nevěděla rady. Neustálý přetlak emocí mívala touhu někam zaznamenávat. Psala si deník, který potom zamykala do plechový krabičky a strkala pod parkety u sebe v bytě. Nikdo neměl zájem její deník číst, ale ona měla pocit, že když ty popsaný stránky nikam nezavře, bude sama před sebou nahá. Svlíkne svoje fantazie a vystoupí ze svého vlastního stínu. Nebo z jeho stínu?

Skoro vždycky měla u sebe fotoaparát na kinofilm.V tomhle směru neuznávala novodobý technologie. Přišlo jí, že do foťáku prostě patří film. Mívala zásobu doma v ledničce. Když vyrazila do přírody, do města či jen tak do bezčasí, fotografovala právě svoje stíny. Chtěla navždy zaznamenat ten okamžik, než se rozhodne svoje stíny Opustit. Stíny v jeskyni, kterou zdědila po svém otci.

Kromě toho, že měla nadání byla ještě ke všemu krásná. To ji ovšem komplikovalo život. Otec o ní kdysi řekl, že vypadá jako Brigitte Bardotte a že je na ni hrdý. Bylo to na jednom z mála setkání, kdy se mohli bavit o osobních věcech. Jinak šlo vždycky jenom o peníze. Strkal jí alimenty, který nikdy nemohly nahradit zážitky, který vyprávěly její kamarádky. Zažít tak s tátou alespoň jeden týden v bezprostřední blízkosti. Cítit a vnímat jeho péči a starost a zároveň hrdost, že je jeho holka tak šikovná.

Sentimentální blues zase hrálo v její hlavě. Pořád mačkala tlačítko stop, ale nešlo to. Často se nořila do tónů a zase se vracela zpět. Zpět tam, kde vlastně ani nechtěla být. Do prázdného bytu, kde na ni čekala jen postel, stůl, čtyři židle a spousty počmáraných skicáků s divnými obrazci.   

Když byla malá chodily s mámou do tátova ateliéru. Alespoň na chvíli mohla být s ním. Pamatovala si jen vůni terpentinu a pastelek, který s gustem očuchávala. Rodiče se na každém setkání nakonec pohádali. Ona mezitím však stihla namalovat spousty takových těch dětských obrázků. Některé jí zůstaly.

Dál existovala ve spleti jeho a sebe. Měla ho v sobě, i když vlastně nevěděla, kým v ní nakonec je. Nikdy mu nedokázala říct tatínku a nedovedla si představit, že by mu její dítě říkalo dědečku. Teď už to vlastně ani nebylo možné. Byl mrtvý. Jenomže ne v ní. V ní žila nejen její představa o něm, ale i nastřádané pocity nenávisti, frustrace, neporozumění, vzdálenosti, sobectví a tvrdosti.

Otec vždycky žil hlavně sám  pro sebe. Ani ne tak pro své milenky, což by se chvílemi mohlo zdát. Když byla malá, vzal ji na dovolenou do Itálie. Seděli vedle sebe a on skoro nemluvil. Přišlo mu to zbytečné. Již tenkrát se v jeho přítomnosti cítila osamělá. Chtěla, aby byl táta blíž, aby si s ní povídal, pohladil po vlasech. Chtěla se k němu s láskou přitisknout, ale nešlo to. Příliš ublížil její matce. Předtím jeho ženě.

V televizi dávali vzpomínkový dokument o něm. Jeho tvorba byla pro malou českou zemi nějak významná. Jeden z aktérů filmu se vyslovil, že poslední roky vídával Karla, jak čte Bibli. Nemohla tomu uvěřit. Po smrti se o každém mluví hlavě s úctou a v tomhle případě jí úcta přišla extrémně falešná.

Měla hodně přátel, ale přesto ji žádný z nich skutečně nepoznal. Všechno bylo v tom deníku. Jedině pan Deník znal její nálady, emoce, vnitřní rozpoložení, intenzivní vnímání barev, vůní a chutí. Skrývala v sobě malé tajemství, kterému zakázala mluvit nahlas. Proto malovala obrazy, nekonečná plátna fantazie a vnitřní krásy.

Na akademii nebyla výjimečná, ale studium jí bavilo. Byla nadšená do výtvarného umění a jedinou výstavu, o které se mluvilo, si nenechala ujít. V galerii se cítila jako doma. Ostatně v tom vyrostla a její maminka jí v lásce k umění vždy podporovala. Milovala okamžiky, kdy si po tom všem sedly do cukrárny, ládovaly se věnečkama a povídaly si o všech těch roztodivnostech, co potkaly na stěnách ve výstavní síni.

Maminka byla kouzelnou bytostí. Čarokrásná osoba ve zralém věku. Ženskost a zároveň logické uvažování o věcech ji vždy nad Karlovými zálety nechávaly chladnou. Alespoň navenek. Všichni věděly, že uvnitř krvácela. Krvácející city, které neměla komu předat. Proto je přádávala Opuštěné a Opuštěná obrazům. Přítele neměla. Snila o mužích z velkého světa, kteří jí provedou všemi trápeními. Snila o muži s pronikavou inteligencí a vůní tabáku na rtech. Čekala na spirálu silných emocí, které ji vtáhnou do jeho příběhu. Nebylo to snadné. V jejím případě to nebylo snadné.

Stále jí v hlavě problikávalo slovo Bible. To bylo něco, co jí k otcově životu vůbec nešlo. Něco, co nepasovalo ani k jejímu životu.

Jednoho dne se rozhodla znovu vkročit do jeho vily.

Uchopila za kliku bytelných dveří a vešla dovnitř. V předsíni si přezula boty do pohodlných trepek. Vždy na ni tady dýchala zručnost řemeslníků doby, kterou už nepamatovala. Dneska bylo přece všechno z Ikei. Sundala ze zad batoh a nakoukla do svého pokojíku. Vždycky u něho měla svůj pokojík. Postel zabírala většinu místnosti a podél stěny se tyčila starodávná skříň s květovaným potahem.Vždycky jakoby se na moment ocitla v jiné době. Otec byl z trochu jiné doby. Na chvíli měla na hlavě široký klobouk se stuhou a květy, dlouhé splývající šaty nabrané v ramenou, starorůžové, aby ladila s interiérem nábytku. Paraple postavila do rohu, aby jí nepřekáželo a opatrně si sedla na postel. Byla měkká tak akorát. Plstěný koberec hřál do nohou. Kovový lustr zdobily svíce, přesněji žárovky do tvaru svící, ale ty se již vymykaly jejímu momentálnímu rozpoložení. Viděla tam svíce, maximálně petrolejovou lampu, která dohasínala. Jako v obrazech od Jakuba Schikanedera.Vždycky se zařídil tak, aby na jeho plátnech někde blikalo světlo. Světlo jako naděje nebo světlo jako ryze praktický nástroj k jasnějšímu pochopení tmy?

Prošla kuchyní, která byla moderní. Linka, sporák, myčka, pračka. Všechno, co potřebovala mladá hospodyňka k životu. Prastará doba ladila s dnešní. Prostupovala z 30. let do 21. Století. Shodila klobouk a vešla konečně do pokoje, kde se tyčila tátova nekonečná knihovna.

Na tom místě nebyla poprvé. Přesně si pamatuje okamžik, kdy se seznámila s tímto domem. Po jednom večírku jí sem přivezl autem. Byla přešlá únavou a po dlouhé noci se spíše po paměti uložila ke spánku. Jaké to bylo ráno překvapení, když se probudila. Při pohledu z okna se jí tajil dech. Všude kolem se rozprostíraly stromy, keře, květiny a ohromný lán zeleně. Inu taková menší zahrada to byla. Promnula si pořádně oči a prošla se po tátově bytě. Do té doby se scházeli vždy v cukrárně. Matka ji dlouho tajila kým otec vlastně je. Věděla čím se živí, ale že je slavný a bohatý se jí otvíralo postupem času, jak vyrůstala.

Stála na prahu pokoje s knihovnou. Knihovna ji obklopovala. Vždycky tu sílu nějak vnímala. Vnímala, že vůně starých stránek se stává vzrušující v momentu, kdy písmenka na papíře dávají smysl. Když otevírala staré či nové knihy, nebylo možné k nim nepřičichnout. Každý příběh měl minimálně svou vůni. Jakákoliv vůně ji ovšem vymrštila zpátky k vůni terpentinu z dětství. Zase myslela na tátu, jak asi tenkrát vnímal, když nebyl u toho, jak vyrůstala. Jak asi vnímal její opuštěnost. Vnímal jí vůbec? Asi ano, to by se jmenovala jinak.

Toužila po opravdovém jménu. Po jménu jako měly ostatní mladé ženy. Kateřina, Zuzana, Olga, Kristýna, Markéta. Nechápala, proč jí rodiče tím pojmenováním tak potrestaly. Tím jí už automaticky uvedli do života, tím jí už automaticky naplánovali, jak její život vlastně bude vypadat.

Přistoupila ke knihovně a začala ji prohledávat. Vitrínu po vitríně, knihu po knize, příběh po příběhu, život po životě. Jakoby tušila, že to všechno musí být někde zaznamenáno. To všechno, co my lidé žijeme. Po dlouhém prohledávání nakonec unavená klesla na židli a zraky jí padly k psacímu stolu, kde otec sedával a třídil účty a korespondenci. Teprve teď si všimla tlusté knihy v levém rohu. Byla tam. Bible. Kniha, na kterou sice čas od času narazila, ale až teď pro ni byla důležitá. Důležitá v souvislosti se smrtí jejího otce. Někde na internetu si přečetla, že tato kniha je hlavně o smrti. O smrti, která osvobozuje. O smrti, která dává nový směr, nový život. O smrti syna.

Uvědomovala si, že se smrtí jejího otce se hodně změnilo. Že se začala zajímat. Že se začala zajímat o to kým její otec vlastně byl a v tom, co zanechal, pořád je. V jeho smrti chtěla identifikovat samu sebe. V jeho smrti toužila po skutečném dívčím jménu. V jeho smrti najednou viděla východisko z opuštěnosti a Opuštěné. Konečně mohla vystoupit ze svého vlastního stínu a být sama sebou. Už neměla touhu fotografovat stíny stromů, automobilů či budov, už nechtěla fotografovat samu sebe ve svém vlastním stínu. Chtěla vyjít na světlo. Svěžest života vnímala skrze stránky prastaré knihy o smrti syna. Svěžest života vnímala ve smrti svého otce. Najednou mohla dýchat, i když si to vlastně vyčítala. Otec zemřel a jí začal nový život. Nové nadechnutí.